Isa IzaiášJesaja, kapitolaluku Kniha proroka IzaiášeJesajan kirja, kapitolaluku 41

Neboj se

Zmlkněte přede mnou, ostrovy!

Ať národy zkusí nabrat sil!

Jen ať se přiblíží a promluví –

pojďme společně k soudu přistoupit.

Kdo na východě vzbudil vítěze

a povolal ho ke službě?

Kdo podmanil mu národy

a dal mu vládnout nad králi?

V prach je svým mečem obrací,

svým lukem je jak stébla rozhání.

Žene je, sám ale kráčí v bezpečí

stezkou, na kterou dříve nevkročil.

Kdo to způsobil a učinil?

Kdo od počátku volá lidská pokolení?

Já Hospodin, ten první,

já budu tentýž i na konci!

Ostrovy to vidí a bojí se,

končiny země třesou se.

Shromáždili se společně,

podporují se navzájem,

jeden druhému říká: „Seber se!“

Řemeslník zlatníkovi dodává odvahy,

kovotepec říká kováři:

„Je to dobře spojené!“

a zpevní modlu hřeby, ať se nepohne.

Ty však, Izraeli, jsi můj služebník,

tebe, Jákobe, jsem si vyvolil –

jsi símě Abrahama, mého přítele!

Od končin země jsem tě vychvátil,

povolal jsem tě z krajů nejzazších

se slovy: „Jsi můj služebník,

neodmítl jsem tě, ale vyvolil.“

Neboj se – já jsem s tebou,

nestrachuj se – já jsem tvůj Bůh.

Posilním tě a podpořím,

podepřu tě svou spravedlivou pravicí.

Hle, jak ostudně budou zahanbeni

všichni, kdo proti tobě zuřili!

Budou jako nic a zahynou

ti, kteří s tebou vedli boj.

I kdybys je hledal, nenajdeš

ty, kdo útočili na tebe.

Budou jako nic a ještě míň

ti, kteří s tebou válčili.

Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh,

který tě bere za ruku

a říká: „Neměj strach,

já sám ti pomáhám!“

Neboj se, červíčku Jákobův,

hrstko Izraelova!

Já sám ti pomáhám, praví Hospodin,

Svatý izraelský, jenž tě vykoupil.

Hle, učiním tě cepem k mlácení,

novým a s ostrými hranami.

Pomlátíš hory, všechny rozdrtíš,

s pahorky naložíš jako s plevami.

Rozptýlíš je a vítr je uchvátí,

rozmetáni budou vichřicí.

Ty se však budeš v Hospodinu radovat,

Svatý izraelský bude chlouba tvá.

Chudí a ubozí marně vodu hledají

s jazykem žízní vyprahlým.

Já Hospodin je vyslyším,

já, Bůh Izraele, je neopustím!

Vyvedu řeky na holých návrších,

v údolích nechám tryskat prameny.

Proměním pouště v jezera,

z vyprahlé země bude voda vyvěrat.

V poušti vysázím cedry a akáty,

myrty a také olivy.

Pustinu osadím cypřiši

a jilmy spolu s jedlemi,

ať to všichni vidí a poznají,

ať to uváží a pochopí,

že to svou rukou učinil Hospodin,

Svatý izraelský že to vytvořil.

Modly nejsou nic

Předneste svou při, praví Hospodin.

Král Jákobův říká: Předložte důkazy!

Pojďte nám, vy modly, oznámit,

co všechno se má přihodit.

Povězte nám aspoň věci minulé,

ať si je k srdci vezmeme

a poznáme, jak to dopadne.

Nebo nám řekněte, co stane se,

o budoucnosti nám povězte,

ať poznáme, že jste bohové!

Udělejte něco, ať je to dobré nebo zlé,

ať užasneme nad tím pohledem.

Jenže vy nejste vůbec nic

a vaše skutky jsou ještě míň –

kdo si vás volí, je odporný!

Ten, jehož vzbudím, od severu blíží se,

ten, který na východě vzývá jméno mé.

Po vládcích dupe jako po blátě,

jako když hrnčíř hlínu rozšlape.

Kdo to říkal od počátku, abychom to věděli,

kdo odedávna, abychom řekli: „On se nemýlil“?

Nikdo nic neoznámil, nikdo nic nezjevil,

od vás neslyšel nikdo nic!

Já první říkám Sionu: „Hle, už tu jsou!“

Jeruzalému dám posla se zprávou radostnou.

Dívám se a není ani jediný,

žádný z těch bohů neumí poradit;

kdybych se zeptal, kdo mi odpoví?

Hle, jak jsou všichni pouhé nic

a jejich skutky jsou ještě míň –

vzduch a nicota jsou jejich odlitky!