Job Jób, kapitola Kniha Jób, kapitola 17
Dech mě opouští,
mé dny skončily,
jen hřbitov zbývá mi.
Jsou se mnou ale ještě ti posměvači –
kvůli jejich zlobě nezamhouřím oči!
Slož za mne záruku, kterou určil jsi –
kdo jiný by se za mě zaručil?
Jejich srdce jsi zbavil soudnosti,
takovým přece nedáš zvítězit!
Říká se: ‚Kdo zištně zrazuje přátele,
zbavuje vlastní děti vyhlídek.‘
Bůh ze mě pro všechny udělal přísloví,
kdekdo mi plivne do očí.
Oči se mi kalí hořkostí,
z mých údů zbývá pouhý stín.
Při pohledu na mě se děsí poctiví,
nevinní jsou pobouřeni: ‚Vida, bezbožník!‘
Spravedlivý ale jde svou cestou dál,
kdo má čisté ruce, se zviklat nenechá.
Nuže, vy všichni, zkuste to znovu –
moudrého mezi vámi ale nenajdu!
Mé dny uplynuly i s mými úmysly,
touhy mého srdce se zhatily.
Obrátit usilují noc na den,
v temnotě říkají: ‚Světlo blíží se!‘
Je-li mou nadějí domov ve hrobě,
mám-li si ustlat lože v temnotě,
mám-li nazývat jámu otcem svým
a červy svou matkou a sestrami –
kde potom bude ta má naděje?
Ta má naděje – kdo ji zahlédne?
Sestoupí se mnou do hrobu?
Lehneme si spolu do prachu?“