Job Jób, kapitola Kniha Jób, kapitola 19
Můj Vykupitel žije
Job na to řekl:
„Jak dlouho budete mou duši trápit
a svými řečmi mě ubíjet?
Hanobíte mě už aspoň po desáté –
nestydíte se mě urážet?
Pokud jsem opravdu v něčem pochybil,
do mé chyby vám není nic.
Pokud se chcete povyšovat nade mne
a moji potupu proti mně obracet,
pak vězte, že Bůh mi ublížil –
to on na mě hodil svoji síť!
Hle, volám: ‚Násilí!‘ a nikdo se neozve;
křičím o pomoc, a právo nikde.
Cestu mi zazdil – neprojdu,
na mé stezky vrhl temnotu.
Mou čest ze mne strhl jako plášť
a korunu mi z hlavy sňal.
Boří mě ze všech stran, dokud nezajdu,
mou naději vyvrací jako strom z kořenů.
Svým hněvem srší proti mně
v domnění, že jsem jeho nepřítel.
V jednom šiku útočí jeho armáda,
proti mně vrší dobývací val,
můj stan obléhají kolem dokola.
Mým vlastním bratrům mě odcizil,
moji známí se ke mně neznají.
Příbuzní i přátelé mě nechali,
zapomněli na mě i hosté mí.
I mé služebnice mě mají za cizince,
dívají se na mě jako na vetřelce.
Když zavolám sluhu, vůbec se neozve,
jakkoli úpěnlivě prosím jej.
Mé ženě je odporný i můj dech,
hnusím se své vlastní rodině.
Pohrdají mnou i mládenci –
jen co se objevím, nadávají mi.
Spřízněným duším jsem odporný,
moji milovaní mě zavrhli.
Nejsem nic než kost a kůže,
zbyly mi jen holé dásně.
Smilujte, smilujte se, vy mí přátelé,
vždyť Boží ruka bije mě!
Musíte s Bohem na mě pořádat ten hon,
nemáte ještě mého masa dost?
Kéž by má slova byla sepsána,
kéž by jak nápis byla vyryta
olovem a rydlem železným,
kéž by je navždy vytesali do skály!
Můj Vykupitel žije, to jedno vím,
a že nakonec se nad prachem postaví.
I kdyby ze mě kůži sedřeli,
já ve svém těle Boha uvidím.
Já ho uvidím vlastníma očima,
ne někdo cizí, ale já –
srdce mi touhou umírá!
Jenže vy říkáte: ‚Jak ho přistihnem?
Příčina věci je přece v něm.‘19:28 podle řady hebr. rukopisů, LXX a Vul (MT: ve mně)
Vy sami ale meče bojte se,
vždyť mečem trestá hněv,
a tak soud sami poznáte.“