Wis Moudrost, kapitola Moudrost Šalomounova, kapitola 17
Egypťany děsí rána tmy
Veliké jsou tvé soudy, Hospodine, a těžko vysvětlitelné;
nepoučené duše proto zbloudily.
Bezbožníci si mysleli, že mají svatý národ v hrsti,
sami však byli vězni temnot a zajatci dlouhé noci,17:2 Ex 12:12–13; 29—30
leželi zamčeni pod svými střechami,
vypovězeni od věčné prozřetelnosti.
Domnívali se, že jsou se svými tajnými hříchy skryti
pod temnou rouškou zapomnění,
byli však rozehnáni v strašném zděšení
a lekali se přeludů.
Ani nejskrytější úkryt je před strachem nechránil,
ozývaly se kolem nich děsivé zvuky
a objevovaly se temné přízraky se zachmuřenou tváří.
Sebesilnější oheň nestačil, aby jim dal světlo,
ani zářící pochodně hvězd nedokázaly prozářit
onu hroznou noc.
Svítil jim jen děsuplný samovznícený oheň
a oni v té hrůze pokládali to, co viděli,
za ještě horší než to, co vidět nemohli.
Jejich kouzelnické čáry byly bezmocné
a namyšlený rozum zůstal zahanben.
Neboť ty, kdo slibovali, že vypudí
obavy a neklid z ochořelých duší,
samotné ochromil směšný strach.
I když je neděsilo nic hrozného,
tolik se lekali lezoucí havěti a hadího syčení,
že umírali hrůzou a neodvážili se ani hledět do vzduchu,
před kterým nelze nikam uniknout.
Špatnost je totiž zbabělá a odsuzuje sama sebe;
tíživým svědomím si stále přidělává potíže.
Strach přece není nic než odmítnutí pomoci,
kterou rozum nabízí.
Jak v lidském nitru slábne očekávání,
tak roste mučivý strach z neznámé příčiny.
Oni však spali všichni stejným spánkem
v noci, jež byla jinak zcela bezmocná,
neboť vzešla z nitra bezmocného pekla.
Tu je stíhaly obludné přízraky,
tu zas byli ochromeni malomyslností,
přepadeni náhlým a nečekaným zděšením.
A tak se každý z nich zhroutil tam, kde byl,
a byl uvězněn v neuzamčeném žaláři.
Ať to byl rolník, pastevec
nebo dělník pachtící se v pustině,
každý byl dostižen neodvratitelným osudem,
spoután v temnotě tímtéž řetězem.
Šum větru i libý zpěv ptáků v hustém větvoví,
spád mohutného proudu vody
či hrubý rachot padajícího kamení,
nevídaný běh hopsavé zvěře,
ryk nejdravějších šelem
či ozvěna v horských jeskyních –
to vše je ochromovalo strachem.
Celý svět byl ozařován zářivým světlem
a setrvával v nerušeném díle,
jen nad nimi se prostírala tíživá noc,
obraz temnoty, jež je měla pohltit –
oni však sami sebe tížili ještě víc!