Jdt Júdit, kapitola Kniha Júdit, kapitola 7
Obléhání Betulie
Nazítří pak Holofernes přikázal celé své armádě i všem, kdo se k němu přidali jako spojenci, ať vytáhnou proti Betulii, obsadí horské průsmyky a pustí se do boje proti Izraelcům. Toho dne se všichni bojeschopní muži vydali na pochod. Jejich armáda čítala 180 000 pěších a 12 000 jezdců, nepočítáme-li zásobování a nesmírné množství doprovodných pěších jednotek. Utábořili se u pramene v údolí poblíž Betulie a jejich ležení sahalo na šířku od Dotanu až k Balbaimu a na délku od Betulie až po Kiamon, který leží naproti Esdraelonu.
Když Izraelci uviděli, kolik jich je, velmi se zhrozili a říkali jeden druhému: „Brzy spolykají celou zem! Vysoké hory, údolí ani návrší neobstojí před jejich náporem.“ Všichni se pak chopili zbraní, na věžích zapálili hranice a celou noc zůstali na stráži. Druhého dne vyrazil Holofernes s celou svou jízdou před zraky Izraelců bydlících v Betulii. Prozkoumal přístupy k městu, vypátral vodní prameny a obsadil je a rozmístil u nich bojové jednotky.
Když se pak vrátil ke svému hlavnímu voji, přišli za ním všichni edomští náčelníci, moábští vůdci i velitelé od pobřeží a řekli mu:
„Pane náš, vyslechni naši řeč, ať tvoje armáda neutrpí ztráty. Tento lid, synové Izraele, nespoléhá na svá kopí, ale na to, že bydlí ve vysokých horách – dostat se k vrcholkům jejich hor přece není snadné. Proto s nimi, pane, raději nebojuj v běžné bitvě, a z tvého vojska nepadne ani jeden muž. Zůstaň v táboře a ušetříš každého muže ze svého vojska. Tví služebníci ať mezitím obsadí vodní pramen, který vyvěrá na úpatí hory – odtud totiž všichni obyvatelé Betulie berou vodu. Až je přemůže žízeň, sami své město vydají.
My se svými muži zatím vystoupíme na nejbližší horské vrcholy, utáboříme se na nich a budeme hlídat, aby z města nevyšel jediný muž. Vyčerpá je hlad, tak jako jejich ženy a děti, a ještě než na ně přijde meč, popadají na ulicích před svými domy. Takto je krutě potrestáš za to, že se vzbouřili a nevyšli ti vstříc s prosbou o mír.“
Jejich návrh se Holofernovi i celé jeho družině zalíbil, a tak nařídil, ať se stane, jak řekli. Oddíl Moábců vyrazil spolu s pěti tisíci Asyřanů, utábořili se v údolí a zmocnili se izraelských vodních zdrojů a pramenů. Edomité a Amonci se zatím vydali vzhůru a utábořili se v horách naproti Dotanu. Část z nich poslali na jih a na východ naproti Egrebelu, který leží poblíž Chusu u potoka Mochmur. Zbytek asyrského vojska tábořil na pláni a pokrýval celý povrch země. Jejich stany a zásoby se táhly do všech stran; bylo jich obrovské množství.
Vzdejme se!
Synové Izraele byli zoufalí a začali volat k Hospodinu, svému Bohu. Obklíčili je totiž všichni jejich nepřátelé a nebylo před nimi úniku – vždyť je obléhalo celé asyrské vojsko – pěchota, vozy i jezdci. Po čtyřiatřiceti dnech došla obyvatelům Betulie všechna voda v nádobách a vyprázdnily se i všechny nádrže. Neměli už vodu k pití ani na den (dostávali totiž denní příděly). Jejich nemluvňata byla malátná, ženy a mladíci umdlévali žízní a padali ve městě na ulicích i v průchodech bran. Už jim došly síly.
Všechen lid, mladíci, ženy i děti, se tehdy shromáždil k Uziášovi a městským předákům a s hlasitým křikem přede všemi staršími prohlásili:
„Ať nás Bůh s vámi rozsoudí – vždyť jste nám velice ublížili! Nejednali jste s Asyřany o míru, a teď už nám není pomoci. Bůh nás vydal do jejich rukou, abychom před nimi padli žízní a úplným vyčerpáním. Tak už je zavolejte! Vydejte celou obec napospas Holofernovým mužům a celé jeho armádě. Je pro nás přece lepší padnout jim za kořist. Budou z nás otroci, ale přežijeme a nebudeme se muset dívat, jak nám naše nemluvňata umírají před očima a jak naše ženy a děti přicházejí o život. Zapřísaháme vás při nebi a zemi, při našem Bohu a Pánu našich otců, který nás trestá za naše hříchy a za prohřešky našich otců – udělejte ještě dnes, jak jsme řekli!“
Celé shromáždění se pak jako jeden muž dalo do velikého nářku a hlasitě volali k Hospodinu, svému Bohu.
Uziáš k nim pak promluvil:
„Hlavu vzhůru, bratři! Vydržme ještě pět dní, než nám Hospodin, náš Bůh, znovu prokáže své milosrdenství. Přece nás nadobro neopustí. Jestliže ty dny uběhnou a nepřijde nám žádná pomoc, pak udělám, jak jste řekli.“
S tím rozpustil lid, každého na jeho stanoviště. Muži odešli k městským hradbám a věžím a své ženy a děti poslali domů. V celém městě zavládla veliká sklíčenost.