JobHi JóbHiob, kapitolaKapitel Kniha JóbIjob, kapitolaKapitel 12

Chci mluvit se Všemohoucím

Job na to řekl:

„Opravdu, vy jste ti praví

a moudrost vymře s vámi!

I já však mám rozum tak jako vy

a nejsem v ničem za vámi,

to přece každý ví.

Jsem ale k smíchu i svému příteli:

‚On volá k Bohu, ať mu prý odpoví!‘

Jsem k smíchu: ‚Hle, spravedlivý a poctivý!‘

Spokojený člověk pohrdá neštěstím:

‚Kopanec tomu, kdo se potácí!‘

Stany nájezdníků naplňuje klid,

ti, kdo popouzejí Boha, jsou v bezpečí,

jako by Boha v ruce drželi.

Jen se ptej dobytka, ať tě poučí,

ptáci na nebi ti to povědí;

anebo promluv se zemí, ať tě poučí,

ryby v moři ti to prozradí:

Neví snad jeden každý z nich,

že je svou rukou učinil Hospodin?

V jeho ruce je život každého tvora,

je v ní dech každého lidského těla.

Což neumí ucho rozlišovat slova,

jako umí jazyk pokrm ochutnat?

Náleží moudrost jenom kmetům,

patří rozumnost k dlouhému věku?

Bůh – ten má moudrost a také moc,

patří mu prozřetelnost a rozumnost.

Co zboří, se nedá postavit,

koho uvězní, nelze propustit.

Když zadržuje vody, sucho přichází,

a když je vypustí, zemi pustoší.

Jemu patří síla i schopnosti,

jeho je podvedený i podvodník.

Velmože svléká donaha,

ze soudců umí blázny udělat.

Králům rozpíná opasky,

bedra jim obtáčí provazy.

I kněží svléká donaha,

dávné opory strhává.

Odebírá slovo zkušeným,

starce zbavuje soudnosti.

I přední muže vystavuje hanbě,

odzbrojuje i statečné.

Odkrývá hlubiny temnoty,

na světlo vyvádí, co bylo v příšeří.

Rozmnožuje národy a pak je ničí,

dává jim rozmach a pak je rozhání.

Vůdce lidu on o rozum připravuje,

nechá je bloudit v pustotě bez cíle.

Bez světla tápají v temnotě,

nechá vrávorat je jako opilce.