1Ma 1. Makabejská, kapitola První kniha makabejská, kapitola 7
Bakchidovo trestné tažení
Roku 1517:1 Tj. 161 př. n. l. unikl Demetrios, syn Seleukův, z Říma,7:1 Demetrios I. Soter (162–150 př. n. l.), vládce seleukovské říše, syn Seleuka IV. Filopatora, synovec Antiocha IV. Epifana. Byl v Římě držen jako rukojmí. vylodil se s hrstkou mužů v přímořském městě,7:1 Míněna fénická Tripolis (trojměstí Týru, Sidonu a Aradu); srov. 2Mak 14:1. kde se nechal prohlásit králem. Zatímco vcházel do královského sídla svých otců, jeho vojáci zajali Antiocha a Lysia a chtěli je k němu přivést. Když mu to ale oznámili, řekl: „Nechci je vidět!“ Vojáci je tedy zabili a Demetrios nastoupil na svůj královský trůn.
Poté k němu přišli všichni bezbožníci a neznabozi z Izraele v čele s Alkimem, který chtěl být veleknězem, a vznesli před králem obvinění proti svému lidu: „Juda a jeho bratři pobili všechny tvé věrné a nás vyhnali z naší země. Nuže, pošli nějakého spolehlivého muže, ať vidí všechnu tu zkázu, kterou způsobili nám a králově zemi, a ať je potrestá i se všemi jejich přisluhovači!“
Král vybral Bakchida, jednoho ze svých důvěrníků, místodržícího v Zaeufratí; ten měl v říši velký vliv a byl oddaný králi. Vyslal ho s neznabohem Alkimem, jehož ustanovil za velekněze, a dal mu příkazy, ať Izrael ztrestá. Dali se tedy na pochod, a když s mohutným vojskem přitáhli do Judska, vyslali k Judovi a jeho bratrům posly se lstivou nabídkou míru. Oni ale na jejich slova nedali, neboť viděli, že přitáhli s mohutným vojskem.
K Alkimovi a Bakchidovi přišla jen skupina znalců Písma, aby hledali spravedlivou dohodu. Tito chasidé byli první z Izraelců, kteří žádali o mír. Řekli si totiž: „S vojsky přišel kněz z Áronova rodu;7:14 Alkimos byl pořečtěný Žid, pocházející z Áronova rodu. Řecké jméno Alkimos používal místo svého hebrejského jména Joakim. ten nám jistě neublíží!“ Alkimos s nimi tedy vedl mírová jednání a zavázal se jim přísahou: „Vám ani vašim druhům neuděláme nic zlého.“ A tak mu uvěřili. On ale šedesát z nich zajal a ještě týž den je dal zabít. Jak praví Písmo:
„Těla tvých svatých pohodili,
jejich krev rozlili kolem Jeruzaléma
a nebylo nikoho, kdo by je pochoval.“7:17 Ž 79:2–3
Na všechen lid z nich tehdy padl strach a hrůza. Říkali si: „Nejde jim o pravdu ani o spravedlnost. Vždyť porušili dohodu a slib, který nám odpřisáhli!“
Bakchides pak odtáhl od Jeruzaléma a utábořil se v Bet-zaitu. Nechal zajmout mnohé z těch, kdo k němu přeběhli, a spolu s dalšími muži z lidu je dal popravit a naházet do veliké jámy. Potom svěřil zemi Alkimovi, vojsko mu nechal na pomoc a sám se vrátil ke králi.
Alkimos usiloval o to, udržet si velekněžský úřad, a všelijací škůdci lidu se k němu přidali. Zmocnili se judské země a přivedli Izrael do velikého neštěstí. Když Juda viděl, že Alkimos se svými stoupenci napáchali mezi Izraelci více zla než pohané, obešel všechna judská území, ztrestal všechny přeběhlíky a zabránil jim vycházet do kraje.
Alkimos viděl, že Juda a jeho stoupenci se vzchopili, a poznal, že před ním nemůže obstát. Obrátil se proto na krále a obvinil je z nejhorších zločinů.
Porážka zpupného Nikanora
Král tedy vyslal Nikanora, jednoho ze svých slavných vojevůdců, který z duše nenáviděl Izrael, a přikázal mu, ať ten lid vyhladí. Nikanor přitáhl do Jeruzaléma s mohutným vojskem a lstivě vyslal k Judovi a jeho bratrům mírové posly se slovy: „Vyhněme se boji! Přijdu jen s několika muži, abychom si v klidu promluvili tváří v tvář.“
Přišel tedy za Judou a mírumilovně se spolu pozdravili. Nepřátelé však byli připraveni Judu unést. Juda poznal, že k němu Nikanor přišel se lstivým úmyslem, a tak si na něj dával pozor a už se s ním nechtěl setkat osobně. Když Nikanor viděl, že jeho záměr je odhalen, vytáhl proti Judovi do bitvy u Kfar-šalemu. Z Nikanorova vojska tam padlo na 500 mužů a ostatní utekli do Města Davidova.
Po nějaké době vystoupil Nikanor na horu Sion. Někteří kněží a starší lidu vyšli z chrámu, aby ho v míru přivítali a ukázali mu zápalnou oběť, kterou přinášeli za krále. On se jim však vysmál, tropil si z nich žerty, ponižoval je, mluvil nadutě a v záchvatu hněvu přísahal: „Jestli mi ihned nevydáte do rukou Judu a jeho vojsko, vypálím tento dům, jakmile se vrátím s vítězstvím!“ Pak odešel nesmírně rozezlen.
Kněží se vrátili do vnitřního nádvoří, postavili se před oltářem a před chrámem a dali se do pláče se slovy:
„Ty sis tento dům vyvolil,
aby se v něm vzývalo tvé jméno
a aby byl pro tvůj lid
domem modlitby a přímluvy.
Potrestej toho člověka i s jeho vojskem;
ať padnou mečem!
Vzpomeň si na jejich rouhání
a nedovol jim žít!“
Nikanor vytáhl z Jeruzaléma a utábořil se u Bet-choronu, kde se k němu připojilo syrské vojsko. Juda se s třemi tisíci mužů utábořil v Chadaše a takto se modlil:
„Když se kdysi rouhali vyslanci asyrského krále, vyšel tvůj anděl a pobil jich 185 000.7:41 2Kr 18:17—19:35 Stejně tak dnes rozdrť toto vojsko před námi, ať i ostatní poznají, že Nikanor potupil tvou svatyni. Suď ho, jak si za svou špatnost zaslouží!“
Vojska se střetla v bitvě třináctého dne měsíce adaru. Nikanorova armáda byla poražena a on sám v boji padl jako první. Když jeho vojsko vidělo, že Nikanor padl, zahodili zbraně a dali se na útěk. Judovi bojovníci je pronásledovali den cesty od Chadaše až ke Gezeru, troubili přitom na trubky a svolávali všechny do boje.
Židé ze všech okolních vesnic tedy vyrazili, odřízli jim cestu a hnali je proti jejich pronásledovatelům, takže všichni padli mečem; nezůstal z nich ani jediný. Obrali je o hojnou kořist, Nikanorovi usekli hlavu a také pravou ruku, kterou tak zpupně pozdvihl, odnesli ji k Jeruzalému a vystavili tam. Lid se nesmírně radoval a slavili ten den jako den veliké radosti. Také ustanovili, že tento svátek budou slavit každoročně třináctého dne měsíce adar. V Judsku pak nakrátko zavládl klid.