Wis Moudrost, kapitola Moudrost Šalomounova, kapitola 2
Uvažují špatně, když říkají:
„Náš život je krátký a bolestný,
na lidskou smrt není lék
a z podsvětí, jak známo, nikdo nevyšel.
Jsme tu jen díky náhodě
a za chvíli jako bychom tu ani nebyli.
Dech v našem chřípí je pouhá pára
a myšlenka jen jiskra tlukoucího srdce.
Ta když uhasne, tělo se obrátí v popel
a duch se rozplyne jako řídký vzduch.
I naše jméno se časem zapomene
a na naše činy si nikdo nevzpomene.
Život pomine jak stopy po mracích
a jako mlha se rozptýlí,
když ji rozeženou sluneční paprsky
a slunce ji svým žárem zaplaší.
Náš čas pomíjí jako stín
a není návratu ze smrti –
její pečeť nelze rozlomit.
Vzhůru tedy, těšme se z přítomných rozkoší,
s mladickou vervou si užijme stvoření!
Nasyťme se drahých vín a vzácných vůní,
ať nám neuteče žádný jarní květ;
ověnčeme se poupaty růží,
dříve než každá uvadne.
Nikdo z nás se nedrž stranou hýření,
zanechme tu všude stopy své zábavy –
vždyť to je náš úděl a naše poslání.
Utiskujme spravedlivé chudáky,
nešetřeme vdovy,
neberme ohled na starce a jejich šediny.
Za zákon spravedlnosti mějme svoji sílu,
vždyť co je slabé, je nám k ničemu.
Spravedlivému pojďme chystat léčku,
vždyť je nám protivný a překáží našim činům.
Vytýká nám provinění proti Zákonu,
kárá nás, že popíráme vlastní výchovu.
Prý zná Boha, tak to aspoň tvrdí,
a říká si ‚Hospodinův služebník‘.2:13 Iz 42:1–4; 49:1–6; 52:13—53:12; Mt 12:18
Stal se obžalobou našich myšlenek,
je nám nepříjemné jen na něj pohledět!
Nežije totiž tak jako ostatní
a jeho způsoby se liší od jiných.
Považuje nás za mizery
a štítí se našich cest jako nečistých.
Tvrdí, že spravedliví skončí blaze
a chlubí se, že Bůh je jeho otec.
Nuže, uvidíme, zda mluvil pravdivě;
přesvědčme se, jak to s ním dopadne!
Je-li tenhle spravedlivý Božím synem,
jistě mu pomůže a zachrání ho z rukou nepřátel.
Prověřme ho urážkami a mučením,
abychom poznali, jak je laskavý,
a zjistili, co vydrží.
Pojďme ho odsoudit k potupné smrti,
vždyť má prý shůry zastání!“
Takto uvažují, protože zbloudili
zaslepeni vlastní špatností.
Neznají Boží tajemství,
nevěří v odměnu zbožnosti
a na odplatu bezúhonných duší nemyslí.
Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti
a učinil ho obrazem své vlastní podoby,
z ďáblovy závisti však na svět přišla smrt
a ti, kdo k němu patří, ji zakusí.