Ecc Kazatel, kapitola Kniha Kazatel, kapitola 6
Duše zůstává hladová
Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem a která těžce doléhá na lidi: Bůh někomu dopřeje bohatství, jmění i slávu, takže mu v životě nechybí nic, nač si vzpomene. Bůh mu však nedovolí těch věcí užít – nechá je užívat někomu cizímu. Jak je to marné a bolestné!
Kdyby měl člověk třeba sto dětí
a dožil se velké spousty let,
kdyby však v životě nezakusil štěstí
a nakonec neměl ani hrob,
pak říkám, že i potracené dítě
je šťastnější než on!
Přišlo nazmar a ve tmě zmizí,
jeho jméno zůstane skryto v tmách,
nevidí slunce a o ničem neví,
na rozdíl od něj má ale klid.
Kdyby ten člověk žil dvakrát tisíc let,
kdyby však štěstí nezažil –
což všichni tamtéž nemíří?
Veškeré pachtění má nasytit lidská ústa, duše však přesto zůstává hladová. Jakou má výhodu moudrý před hlupákem? K čemu je chudákovi, že ví, jak se chovat před lidmi? Lepší je, co je vidět očima, než to, za čím duše utíká. I to je však marnost a honba za větrem.
Vše, co se děje, už bylo pojmenováno, dávno je známo, jak na tom člověk je – s tím, kdo je silnější, nemůže soupeřit. Čím více slov, tím větší marnost! Co z toho všeho člověk má? Kdo ví, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech marného života, který pomine jako stín? Kdo člověku poví, co se bude dít pod sluncem, až on tu nebude?