EccVaiz KazatelVaiz, kapitolabölüm Kniha KazatelVaiz Kitabı, kapitolabölüm 3

Vše má svůj čas

Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:

Je čas rodit se a čas umírat,

čas sázet a čas sadbu vytrhat,

čas zabíjet a čas uzdravovat,

čas bořit a čas budovat,

čas plakat a čas se smát,

čas rmoutit se a čas tancovat,

čas házet kamení a čas kamení sbírat,

čas objímat a čas objímání zanechat,

čas hledat a čas pozbývat,

čas chovat a čas odmítat,

čas trhat a čas sešívat,

čas mlčet a čas povídat,

čas milovat a čas nenávidět,

čas boje a čas pokoje.

Co tedy má ten, kdo se snaží, ze všeho svého pachtění? Vypozoroval jsem úkol, který dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce.

Usoudil jsem, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se a užívat života. Může-li kdokoli jíst a pít a uprostřed svého pachtění se potěšit, je to Boží dar!

Vím, že vše, co Bůh dělá, trvá navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho nic odejmout. A proč to Bůh dělá? Aby před ním měli bázeň.

Co je, už bylo.

Co bude, už je.

Co minulo, Bůh vyhledá.

Z prachu do prachu

A ještě něco jsem viděl pod sluncem: Namísto práva zlo, namísto spravedlnosti zlo. Pomyslel jsem si: Spravedlivého i zlého Bůh přivede na soud; tam přijde čas na každý skutek i úmysl.

Pomyslel jsem si: Tímto způsobem Bůh lidi zkouší, aby se ukázalo, že jsou zvěř. Lidi i zvířata čeká stejný osud – jeden umírá tak jako druhý, všichni dýchají stejný vzduch. Člověk zvířata ničím nepřevyšuje, všechno je marnost! Všichni směřují k témuž místu – všichni jsou z prachu, všichni se do prachu zase vracejí. Kdo ví, že lidský duch míří vzhůru, zatímco duch zvířat mizí pod zemí?

Vidím tedy, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se z díla, které je jeho údělem. Vždyť kdo mu dá nahlédnout, co chystá budoucnost?