Isa Izaiáš, kapitola Kniha proroka Izaiáše, kapitola 29
Obklíčený Sion
Běda Arieli, Arieli29:1 hebr. Boží lev; symbolické jméno Jeruzaléma (srov. Gn 49:9); zní stejně jako oltářní ohniště (v. 2) –
městu, v němž se David usídlil!
Pokračujte si rok za rokem,
věnujte se svým slavnostem.
Až ale v obklíčení sevřu Ariel,
nastane žal a zármutek
a Ariel mi bude oltářním ohništěm.
Svým táborem tě obklíčím,
oblehnu tě věžemi,
náspy proti tobě navrším.
Tehdy budeš mluvit vleže na zemi,
z prachu bude znít tvé mumlání;
tvůj hlas bude podobný duchu z podzemí,
z prachu bude znít tvé sípění.
Jak prášek ale odletí horda těch cizáků,
z hordy těch tyranů budou plevy ve větru.
Stane se to náhle, v okamžiku,
od Hospodina zástupů.
On je navštíví hromem a zemětřesením,
mohutným burácením, bouří a vichřicí,
plamenem ohně, který vše pohltí.
Horda všech národů, jež proti Arieli bojují –
ti, kdo proti němu vyšli do války,
všichni, kdo oblehli jeho pevnosti,
dopadnou jako sen, jak noční vidění.
Jako když lačný sní o tom, jak jí,
ale probudí se hladový
a jako když žíznivý sní o pití,
ale probudí se vyčerpán s hrdlem vyprahlým –
právě tak dopade horda všech národů,
jež bojují proti hoře Sionu.
Srdcem jsou vzdálení
Trňte a ustrňte!
Děláte slepé, slepí zůstaňte!
Opilí jste, i když ne po víně,
potácíte se jako po pivě.
Hospodin na vás vylil ducha mrákoty,
zavřel vám oči – vaše proroky,
zakryl vám hlavy – vaše vidoucí.
Toto celé vidění pro vás bude jako slova zapečetěné knihy. Když ji dáte někomu, kdo umí číst, se slovy: „Prosím čti,“ odpoví: „Nemohu, je zapečetěná.“ A když ji dáte někomu, kdo číst neumí, se slovy: „Prosím čti,“ odpoví: „Neumím číst.“
Proto Pán praví:
Tento lid se ke mně přibližuje ústy
a ctí mne svými rty,
srdcem jsou mi však vzdálení.
Když mě uctívají, není to nic víc
než naučené lidské příkazy.
Proto tento lid znovu udivím,
vykonám s nimi divy divoucí;
moudrost jejich moudrých vymizí
a vytratí se rozum rozumných.
Hrnčíř a jíl
Běda těm, kdo své úmysly
před Hospodinem v hloubce skrývají,
kteří své dílo ve tmě konají
a myslí si: „Kdo nás uvidí? Kdo o nás ví?“
Takové nesmysly!
Má se snad hrnčíř pokládat za jíl?
Říká snad dílo o tvůrci: „On mě netvořil“?
Říká snad hrnec o hrnčíři: „On nic neumí“?
Už brzy, za velmi krátký čas
se z Libanonu stane sad
a sad se bude za les počítat.
V ten den hluší slova knihy uslyší,
oči slepých prohlédnou z černé tmy.
Ponížení se v Hospodinu znovu zaradují,
ve Svatém izraelském budou jásat ubozí.
Pomine totiž tyran, drzoun už nebude,
každý, kdo si ve zlu libuje, bude odstraněn –
ti, kteří pouhým slovem obviňují člověka,
ti, kteří na obhájce chystají v bráně past,
ti, kdo lží zbavují nevinné jejich práv.
A proto Hospodin, jenž vykoupil Abrahama, říká o domu Jákobovu:
Jákob už nebude dále zahanben,
blednout strachy už více nebude.
Až ve svém středu uvidí
své děti, dílo rukou mých,
tehdy mé jméno posvětí,
Svatému Jákobovu svatost přisoudí;
před Bohem Izraele budou bázeň mít.
Rozum dostanou duchem bloudící
a ti, kdo reptali, se dají poučit.